Znáte z literatury: V knihách se objevil Bezděz i Pražmo

Místa mají paměť. A ta literární dvojnásob. Někdy stačí projít se známou alejí nebo usednout na lavičku ve stínu starého stromu a máte pocit, že jste součástí příběhu. Jako by mezi větvemi zůstala viset slova, která tu kdysi někdo zapsal do rukopisu. U nás je takových míst víc, než by se mohlo zdát. A přesto o nich často nevíme – nebo je míjíme, aniž bychom tušili, že jsme na stránkách nějaké slavné knihy.

Bezděz

Třeba takový Bezděz. Hrad, který ční nad krajinou jako strážce dávné bolesti. Právě tady našel inspiraci Karel Hynek Mácha, když psal svůj slavný Máj. Není těžké pochopit proč – okolní krajina je melancholická, krásná a trochu drsná. Ideální kulisa pro příběh o vině, trestu a marné lásce. Když se na hrad vydáte brzy ráno, ještě před návalem turistů, a v kapse vám šustí sbírka Máchových veršů, nejspíš se vám vybaví první sloka dřív, než dojdete ke zřícenině. A pokud zůstanete až do večera, možná zahlédnete i duchy starých romantiků.

Pražmo

Z Bezdězu je to daleko na severovýchod, ale stojí to za to. V podhůří Beskyd leží malá obec Pražmo. Na mapě by ji většina lidí přehlédla, ale v literatuře má svoje místo. Je totiž domovem Maryčky Magdonové, hrdinky z balady Petra Bezruče. Příběh dívky, která tragicky skončila kvůli chudobě a předsudkům, není veselý, ale je silný. A kraj kolem Pražma to jen podtrhuje – zelený, klidný, ale s tíživou hornickou minulostí, která se tu občas připomene sochou, názvem ulice nebo pamětní deskou.

Polička

Ale nejen balady mají svá místa. Například v Poličce se narodil Bohuslav Martinů, ale zároveň jde o město, které několikrát zaznělo v dílech Bohumila Hrabala. Ten miloval železnici a když se projdete po nádražích malých českých měst, jako je Kolín, Libeň nebo právě Polička, často máte pocit, že jste se ocitli v jeho povídce. Že každou chvíli přijde výpravčí s červenou čepicí, přisedne si k vám básník v montérkách a někde v dálce bude klapat psací stroj.

Nymburk

Když už jsme u Hrabala – jeho domovem byl samozřejmě i Nymburk a později i pražská Libeň. Málokteré město má tak silnou literární duši. V Nymburce najdete sochu Hrabalova tatíka, který býval přednostou stanice, a projít se můžete i po „Hrabalově stezce“. Představte si k tomu ještě pivo, pět hodin odpoledne, zvonění cyklisty a kočku na okenním parapetu. To není scéna z filmu, to je Hrabalovo Česko, které pořád existuje.

Vysočina

A co třeba Vysočina? V Havlíčkově Brodě si můžete připomenout Karla Havlíčka Borovského, jehož ostré pero si servítky nebralo ani v 19. století. Anebo se vydejte do Žďáru nad Sázavou – nejen kvůli Santiniho kostelu, ale i kvůli Zdeňku Jirotkovi, který sem rád jezdil a který právě na Vysočině nacházel klid pro svou psavou ironii. A když pak otevřete Saturnina a začtete se do věty o „člověku, který ví, co chce“, možná najednou zjistíte, že se cítíte stejně.

Nejsou to jen festivaly a literární kavárny, které dělají místa literárními. Jsou to vzpomínky, příběhy a drobné detaily, které tam někdo kdysi prožil a někdo jiný zachytil do věty. A ta pak zůstala. V domě, na lavičce, ve stínu stromu.

Tak až příště vezmete knížku do ruky a narazíte na jméno vesnice, která vám něco říká, zkuste si zjistit, kde leží. Třeba je to jen kousek cesty – a ten kousek může být úplně nový příběh. Jen váš.

Zdroj: Digitální repozitář UK, Theses