Dogoni žijí v příbytcích z bláta ve skálách. Na lanech šplhají po útesech

Po 200 kilometrech savany se táhnou útesy, jejichž stěny klesají o 200, 300, občas i 500 metrů dolů. O úpatí těchto útesů a v dokonale maskované krajině se opírají shluky stovek, tisíců chatrčí vyrobených z bláta a slámy. To je země Dogonů, Afrika taková, jaká kdysi byla.

Život ve výškách 

Pomocí provazů vyrobených z baobabové kůry muži tradičně šplhají po impozantních útesech Bandiagara, aby sbírali holubí nebo netopýří guáno, které se prodává jako hnojivo. Více než 400 000 lidí žije ve zhruba 700 malých vesničkách nejistě posazených podél 200 km dlouhého srázu útesu. Nemají žádný centralizovaný systém vlády, ale žijí ve vesnicích složených z rozšířených rodin, jejichž hlavou je starší mužský potomek společného předka.

Každý velký okres má hogona neboli duchovního vůdce. Hogon symbolizuje dogonský mýtus o stvoření, ke kterému Dogoni vztahují velkou část své kultury. Dogonský náboženský život se každých 60 let oživí obřadem zvaným sigui, ke kterému dochází, když se mezi dvěma horskými vrcholy objeví hvězda Sirius. Mladí muži před obřadem odejdou na tři měsíce do ústraní, během kterých spolu mluví tajným jazykem. Obřad spočívá na víře, že asi před 3 000 lety navštívily Dogony obojživelné bytosti ze Síria.

Neuvěřitelné znalosti fascinují i vědce

Dogoni jsou považováni za jeden z posledních národů západní Afriky, který stále podporuje starý, tradiční způsob života. Jako kmen s bohatou animistickou kulturou jsou známí tím, že provádějí hluboce symbolické rituály, tančí s mystickými maskami, praktikují složité iniciační rituály a vyprávějí starověké mýty. Říká se, že jejich znalosti často udivují moderní vědce. Není divu. Hlavním motivem tohoto kmene bylo přežití a tak se museli naučit vše a o všem, co je obklopuje.

zdroj: RedBull, Britannica, Davor Rostuhar