Vlkolínec je historická horská vesnička na Slovensku. Její kořeny sahají už do 10. století

Vlkolínec, který se nachází na Slovensku, je pozoruhodně zachovalá osada 45 budov s tradičními rysy středoevropské vesnice. Jedná se o nejucelenější skupinu těchto typů tradičních roubených domů, které se často vyskytují v horských oblastech.

O Vlkolínci

Vlkolínec je obec o rozloze 4,9 ha, která je administrativní součástí města Ružomberok, uvádí UNESCO. Jedná se o pozoruhodně zachovalou venkovskou středověkou osadu s dřevěnou architekturou typickou pro horské a podhorské oblasti. Její půdorys, částečně daný kopcovitým terénem, tvoří roubené domy na úzkých parcelách se stájemi, stodolami a menšími hospodářskými budovami v zadní části. Středem obce protéká také potok. Okolní krajinu tvoří úzké pásy polí a pastvin se seníky, chráněné ze severu Sidorovým vrchem.

Historie vesnice

Přestože kořeny osady sahají až do 10. století, první zmínky o ní pocházejí až z konce 14. století. Z této doby lze vysledovat i urbanistický půdorys, neboť záznamy uvádějí pět ulic existujících k roku 1469. Většina dochovaných budov však pochází až z 19. století. Patří k nim 43 téměř neporušených usedlostí, které si zachovaly množství archaických stavebních prvků, kostel Zvěstování Panny Marie z roku 1875, zvonice z roku 1770 a škola.

Sídlo a okolní krajina tvoří vyvážený urbanistický celek s výraznou interakcí mezi přírodou a člověkem. Vlkolínec představuje v regionu nejzachovalejší a nejkomplexnější urbanistický celek původní lidové architektury tvořený dřevěnými domy a hospodářskými staveními, dřevěnou zvonicí a nástěnnými stavbami kostela a školy.

Lidová architektura

Lidová architektura Vlkolínce je architekturou typickou pro horské oblasti, kdy je základním stavebním materiálem je dřevo z okolních lesů (kámen se používal jako stavební materiál pouze na sýpky a komory), informuje web Vlkolínec. Vyrovnání svažitého terénu je dosaženo pomocí vysoké kamenné podezdívky, sokl vytváří barevný kontrast ke stěnám roubených domů. Nepravidelnosti stěn se opravovaly pomocí hlíny, která se dvakrát ročně, na jaře a na podzim, obílila a následně natřela barvou. Vnitřní stěny srubů byly rovněž vyrovnány hlínou a po vyschnutí natřeny.

Srubové domy

Základní technikou dřevěné architektury je vrstvení srubů, kladení otesaných kmenů stromů vodorovně na sebe, bez rámu svislých sloupků v místech, kde trámy dvou stěn tvoří kříž, a jsou spojovány spárováním. Výplní býval mech, který měl za úkol utěsnit konstrukční mezery mezi jednotlivými tesanými kmeny. Primárním účelem byla ochrana před průvanem a chladem a také udržení tepla z krbu, respektive pece. Mech se mezi jednotlivá polena vkládal již v době stavby a hlína se do jednotlivých mezer plnila až po dokončení stavby, přičemž kromě mnoha dalších účelů sloužila i estetickým účelům.

Zemědělství ve Vlkolínci

Na terasovitých políčkách se pěstovaly obiloviny. Nejčastěji ječmen, na mouku a kroupy, obilí pro drůbež, ječná sláma s plevelným porostem se řezala na kaši, která se v zimě používala jako krmivo pro dobytek a ovce. Sláma se pak dávala do slaměných matrací zvaných „strožliaky“, na kterých se spalo. Obilí se mlátilo ručně, pomocí mlátičky, v dřevěných stodolách („humná“) na mlatě („holohumnica“), poté se prosévalo v sítu („riečica“), aby se odstranila sláma a úlomky klasů, pak se vymlácené obilí vybíralo dřevěnou lopatou a vybíralo se větrem a nakonec se obilí prosévalo ve speciálním sítu s otvory pouze o velikosti zrna. Nedílnou součástí stravy ve Vlkolínci byly brambory – „švábka“ a zelí.

Pokud vás zajímá historie a milujete Slovensko, proč tyto dvě činnosti nespojit a nenavštívit Vlkolínec?

Zdroj: vlkolinec.sk, whc.unesco.org, Youtube